Ferdinand TyrolskýFerdinand se narodil 16. 6. 1529 jako druhorozený syn Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Měl ještě čtrnáct sourozenců - jedenáct sester a tři bratry ( Maxmiliána, Jana - ten se ale nedožil ani jednoho roku - a Karla ). Otec Ferdinand nikdy nelitoval, že má tolik dcer. Dobře věděl, že výhodně provdané dcery jsou pro panovníka i stát větším přínosem než mladší synové, které je třeba zabezpečit jako vladaře. Sám byl skutečným mistrem ve zprostředkovávání sňatků svých dcer, konečně sňatková politika Habsburků 16. století byla pověstná po celé Evropě. Právě k ní se váže úsloví: Ať válčí jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj. Ferdinand se jednou přímo vyjádřil v tom smyslu, že vladař by si měl více vážit narození dcery než syna, protože zatímco synové stát rozdělují, dcery vytvářejí nová příbuzenství, nové přátelské vztahy. Ferdinand nepočítal pro žádného ze svých mladších synů s církevní kariérou, ani je nemohl oženit s dědičkami trůnů, kde vymřeli mužští členové rodu - nenašly se vhodné nevěsty.
Nakonec se Ferdinand rozhodl pro rozdělení vlády. Ne však tím způsobem, že by jednomu synovi zajistil českou korunu, druhému vládu v Uhrách a třetímu rakouské země. Toto řešení by naprosto popřelo všechny jeho dosavadní snahy o vytvoření nového soustátí pod vládou jediného panovníka, odporovalo by i habsburské rodové tradici. Ferdinand I. nemohl postupovat jinak, než že vládu nad monarchií jako celkem svěřil Maxmiliánovi. Ferdinand obdržel strategicky výhodné Tyrolské hrabství a na západě přiléhající území tzv. Předních Rakous, Karel dostal tři vnitrorakouská vévodství ( Štýrsko, Korutany a Kraňsko). Rozdělení monarchie, které Ferdinand uzákonil ve svém testamentu, vzbudilo v tehdejší Evropě nemalý podiv. Sám Ferdinand své rozhodnutí odůvodnil obavami ze závisti, která by mezi sourozenci mohla vzbudit nesvornost a nevraživost. V tomto ohledu měl zkušenosti, byl mladším bratrem Karla V. Ferdinand ovšem dbal na to, aby jeho synové nabyli své první politické zkušenosti již v mládí. Málo významná poselství a jednoduchá zařizování nejrůznějších politických záležitostí se v životě obou mladých princů střídala s posláními vážnější povahy. Velký úkol připadl v roce 1547 teprve osmnáctiletému Ferdinandovi. Tehdy došlo k prvnímu protihabsburskému vystoupení velké části české stavovské společnosti a po potlačení tohoto povstání jmenoval otec Ferdinanda svým místodržitelem v Čechách. Ten tu pak působil až do roku 1566, tedy ještě dva roky po otcově smrti zde zastupoval nového krále Maxmiliána. Jmenování místodržících z řad příslušníků dynastie se Habsburkům osvědčilo v Nizozemí, v Čechách až dosud obvyklé nebylo. I když jeho zavedení teoreticky neměnilo nic na vztahu krále k českým stavům, v praxi znamenalo dovršení králových snah o kontrolu vnitřní politiky v zemi. Ferdinandův pobyt v Čechách měl blahodárné účinky pro rozvoj především stavebního ruchu v Praze. Ferdinand I. nechal svému synovi volné ruce a ten si budoval v Praze vedlejší habsburskou rezidenci. Arcikníže Ferdinand si byl vědom, že si morganatickým sňatkem s Filipínou, dcerou augšpurského bankéře Welsera, uzavřel přístup do kruhů nejvyšší evropské feudality, a budováním Prahy se odškodňoval za jiné neuskutečnitelné životní plány. S povděkem to přijímali nejen Pražané, ale i představitelé české šlechty, jež nadšeně přivítali vyhlídku na proměnu Prahy ve velké centrum společenského života - Ferdinand zde vedl malý, ale skvělý dvůr. Pořádal hostiny a slavnosti, maškarády a turnaje, hony v brandýských i křivoklátských lesích. Ferdinand Tyrolský byl kultivovaný muž, zanícený sběratel starožitností, uměleckých děl, zbroje, mincí a vzácných knih.V mnohých ohledech se podobal příštímu podivínskému císaři Rudolfovi II. Ve vlastních dílnách zkoušel kovat železo, foukat sklo, zabýval se uměleckořemeslnými pracemi. Zálibu v Pražském hradě zdědil Ferdinand po svém otci, necítil se však ve stavebním podnikání tolik vázán finanční a politickou odpovědností, a když získal zásadní otcův souhlas k pokračování ve stavebních pracích, osoboval si větší svobodu v organizaci úkolů a ve výběru vhodných lidí. Projevil se dokonce jako tvořivý duch, což bylo v habsburské rodině zatím zcela neobvyklé: na základě dochovaných dokumentů se mu dnes přičítá autorství ideového návrhu na letohrádek Hvězdu, vybudovaný v letech 1555-1556. Do Prahy pozval dva talentované stavitele, dosud činné při přestavbě dvorního hradu a opevnění ve Vídni, Bonifáce Wohlmuta a Pietra Ferraboska. Zatímco se Ferrabosco vrátil po krátkém čase zpět do Vídně, Wohlmut v Praze plně uplatnil své nadání. Za místodržitelské éry arciknížete Ferdinanda vyvrcholila renesanční přestavba Pražského hradu mezi lety 1555-1567. |
Každé významnější dílo této krátké, ale neobyčejně intenzivní epochy bylo signováno Bonifácem Wohlmutem, jenž silou svého talentu odsoudil všechny ostatní soudobé stavitele ke skromnější úloze. Wohlmut především dokončil letohrádek v Královské zahradě, dále posadil renesanční helmici na hlavní věž svatovítského chrámu, projektoval Malou i Velkou míčovnu a další stavby.
Ferdinand prožil v Praze, byť s přestávkami, dvacet roků. Plynně hovořil česky, stýkal se s českou společenskou smetánkou. Mnoho společných zálib, ať už ve štvanicích či turnajích, i politických zájmů měl s českým pánem Vilémem z Rožmberka, u něhož na Krumlově často pobýval. V Čechách byl Ferdinand oblíben, sympatie budil i jeho tajný vztah a sňatek s Filipínou Welserovou. Bylo také jeho zásluhou, že se ve zdejším prostředí, ať už šlechtickém či měšťanském, začal prosazovat renesanční styl života. Ferdinandovou životní partnerkou se stala Filipína Welserová. Pocházela z jihoněmeckého Augšpurku z jednoho ze dvou nejvýznamnějších obchodnicko - finančnických rodů říše. Moc peněz Welserů sahala nejen do sousedních zemí, ale i do vzdálených kolonií. Jejich ohromný finanční vzestup však nebyl korunován adekvátním vzestupem společenským - Welserové nepronikli do řad římských knížat, ba dlouho se jim nepodařilo získat ani šlechtický titul. Bylo tedy nemyslitelné, aby se Filipína stala manželkou příslušníka tehdy nejmocnější dynastie. Byla vzdělaná a prý neobyčejně krásná - vysoká, štíhlá, s bohatými vlasy, průzračnou pletí a očima prozrazujícími bystrost, duchaplnost a rozhodnost. S Ferdinandem se patrně setkala na říšském sněmu v Augšpurku, nedlouho poté odjela do Čech ke své tetě Kateřině, provdané za Jiřího z Lokšan. V roce 1557 si ji Ferdinand na zámku Březnice tajně vzal. Z jejich lásky vzešli dva synové, Andreas a Karel (dvojčata Filip a Marie zemřela brzy po narození). Museli být "jako" položeni na práh a přijati jako nalezenci. Ferdinandovi se nepodařilo svůj sňatek před otcem dlouho utajit. Císařovou podmínkou bylo, že sňatek zůstane navždy v tajnosti. Teprve v roce 1576, po manželství takřka dvacetiletém a po smrti bratra Maxmiliána, se Ferdinand Tyrolský dočkal toho, že papež prohlásil manželství za legální. To otevřelo cestu ke kariéře jejich synům - Andreas se stal biskupem a kardinálem, Karel markrabětem breisgavským. Dědické nároky na habsburský rodový majetek jim nadále zůstaly odepřeny. Po Filipínině smrti Ferdinand uzavřel ještě roku 1581 druhé manželství s Annou Kateřinou Gonzagovou. V roce 1567 se měl Ferdinand ujmout vlády v Tyrolsku. Tyrolští stavové nejprve žádali rozchod jeho a Filipíny, posléze však ustoupili. Oficiální rezidencí tyrolského arcivévody byl zámek v Innsbrucku. Pro svou rodinu pak Ferdinand v blízkosti města vybral lokalitu Ambras, dnes zvanou Amras. Za účasti předních umělců zde vybudoval jeden z nejvelkolepějších zámků své doby a naplnil jej skvělými sbírkami uměleckých předmětů i nejrůznějších kuriozit. Probíhal zde život v italském renesančním duchu - slavnosti, turnaje, střelecké závody i vystoupení recitátorů. Když se roku 1572 smrtí posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta uvolnil polský trůn, polští stavové jej nabídli Ferdinandovi Tyrolskému. Rovněž zde bylo podmínkou zrušení tajného sňatku. Tentokrát však ustoupil Ferdinand, který však k tomu měl více důvodů. V letech 1586-1587 se znovu snažil o získání polského trůnu. Když se nezdařila legální cesta, vtrhl se svým vojskem do Polska. Byl však poražen a zajat v bitvě u Bytčiny ve Slezsku (24.1.1588), čímž značně zkomplikoval soudobou mezinárodní situaci. Ferdinand Tyrolský zemřel 24.1.1595. Tyroly, na které neměli Ferdinandovi synové dědické právo, získal Leopold, mladší syn Karla Štýrského. Po něm je zdědili jeho dva synové, ale úmrtím mladšího z nich se roku 1665 dostaly pod přímou vládu císaře Leopolda I.
Prameny:Josef Janáček: Rudolf II. a jeho doba
Paseka 1997 - 2. vydání
Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 3
Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Jiří Mikulec: Děti a levobočci českých králů
Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur: Ženy a milenky českých králů |